Teolog David Bouma: Ve Svatém roce máme nést břemena jedni druhých

Svatý rok se poprvé slavil v roce 1300 n.l. Jak se to stalo, že se tato tradice udržela až do současnosti?

Svaté jubilejní roky jsou životaschopná tradice, to ukazuje právě těch 700 let jejich trvání. Každá generace chce mít intenzivní čas, příležitost se zastavit, podívat se zpátky na svůj život a říct: „Bohu díky, aleluja, žijeme v čase milosti, život je příležitost.“

Proto se Svaté roky neslaví jednou za padesát nebo za sto let, ale jednou za dvacet pět let, aby je mohla prožít každá generace.

Mně je dvacet šest, Svatý rok zažívám potřetí – poprvé ale jako úplně malé dítě, podruhé mimořádný před deseti lety. A popravdě mi to nic moc neříká.

Zdá se mi, že se někdo ve Vatikánu rozhodne, že se otevřou nějaké Svaté brány a začne se mluvit o odpustcích. Obojí jsou pojmy, které nejsem zvyklý používat a moc mi nedávají smysl. Dává tedy ještě ve 21. století křesťanům Svatý rok smysl?

Asi bude hodně záležet na tom, jak o tom právě teologové, biskupové, kazatelé, kněží budou mluvit, jestli se jako církev této příležitosti chytneme, nebo jestli to bude jenom něco, co je potřeba odfajfkovat, událost, která se ohlásí a nechá odplynout.

Myslím si, že možnost Svatého roku je přitažlivá i pro mladého člověka. Rok 2025 je pozvánkou, tak jak tomu rozumím, abychom hleděli na světlo a nenechali se paralyzovat a oslabit tmou, která skutečně náš svět velmi, velmi svírá.

Myslím, že pro vaši generaci mladých lidí je to obzvlášť aktuální, protože vy se skutečně musíte porvat o svět, ve kterém se bude dát žít. A na to člověk-křesťan potřebuje nejenom církev, ale taky samozřejmě víru, naději a šanci rozvinout svoje charismata a dary, které Pán Bůh dává. Jubilejní rok je přesně tím momentem, kdy si člověk může uvědomit, že na věci není sám.

Potřebujeme na to speciální rok jednou za 25 let? Nedalo by se to prožívat průběžně, pravidelně?

To je samozřejmě dobrá otázka. Biblický čas je lineární, teče stále dopředu od příslibu zaslíbení až k naplnění, takže silné momenty máme pravidelně v rámci liturgického roku, zejména v podobě velikonočních svátků. Jubilejní rok je ale jakousi globální příležitostí, kdy se světová církev může spojit a stmelit kolem papeže Františka, kolem víry v Krista, kolem naděje, kterou tato víra dává.

Proto si myslím, že pravidelné Svaté roky potřebujeme, obzvlášť v této době, kdy se rozhoduje o tom, jestli opravdu my křesťané budeme klasem, solí, světlem světa. Nebo jestli se necháme semlít negativitou, dezinformacemi, falešnými projekty, které s evangeliem nemají mnoho společného.

Co je to tedy ten Svatý rok?

Jde o to, že se člověk otevře víc než dřív darům, které Pán Bůh nabízí. A kromě víry a lásky je to zejména naděje. Měli bychom se podívat na horizont, který není ani utopický, ani apokalyptický, ale eschatologický (eschatologie je učení o posledních věcech člověka a světa, pozn. red.).

To znamená, že se díváme do budoucnosti ne jako do černé díry plné obav, ale jako do bodu, ve kterém nás čeká Kristus, který se vrací, aby řekl svoje láskyplné a pravdivé slovo ke každému lidskému osudu i k celku dějin.

Myslím, že ve Svatém roce jde o to, aby člověk zapracoval na sebereflexi, která se zrodí i z naslouchání druhým, a ta ho povede nutně k prosbě o odpuštění a taky k prosbě o slitování vůči Bohu. Ve Svatém roce by se měla slavit svátost smíření. Ne jako nějaký neurotický rituál, nebo opomíjená praxe, ale jako opravdové setkání s obětí vzkříšeného Krista, který chce člověku vdechnout do srdce svůj život, svého Ducha.

Myslím, že odpuštění je nesmírně důležité. Neobviňovat druhé, ale přiznat si, že jsem toho všeho součástí. Nevytěsňovat svoje chyby, nepromítat je do druhých, neukazovat na liberály nebo na nějaké spiknutí, nebo na nějaké lidi, kteří mi kazí můj krásný křesťanský svět.

Naopak, přiznat, že jsem to já, moje povrchnost, moje naivita, moje sobectví, možná nedostatek vzdělání. To je něco, co chci změnit, co chci s prosbou o Boží milosrdenství proměňovat. Rok 2025 je takový odrazový můstek do dalších dvaceti pěti let.

Podle Vás by tedy měl člověk začít sám u sebe. Církev mu k tomu ale navíc nabízí nějaké podpůrné prostředky, jako jsou třeba Svaté brány nebo odpustky?

Ano, to jsou symbolické momenty, rituály. Svatá brána je výmluvný symbol, kdy se otevírá nějaká možnost. Ježíš sám říká: Já jsem dveře (Jan 10, 7). Takže když se otevřou dveře, tak to můžeme chápat takhle christologicky a prostě nějak se projít Jím a s Ním v Duchu k Otci.

Téma odpustků je taky nesmírně zajímavé. V bule Spes non confundit (Naděje nezklame; papežská listina oznamující Svatý rok 2025 a vyhlašující jeho téma, pozn. red.) se hezky připomínají slova papeže Pavla VI.: „Kristus je náš odpustek, Ježíš je náš odpustek“. Odpustek není nějaká přetvářka nebo hra na něco. Je to snaha vylepšit svět člověka zraněného destrukcí, které se říká hřích.

V bule Spes non confundit papež František píše také o tom, že naděje je úzce spojená s trpělivostí …

To je pravda. Je tu spousta všelijakých pseudomesiášů, kteří slibují rychlá, instantní řešení v životě, ve společnosti, v církvi. Ale taková řešení nejsou správná. Skutečné změny souvisí se schopností čekat, něco unést, a to je trpělivost.

Nějaké kouzelné proměny jsou většinou jenom chiméry (nereálná představa, přelud, pozn. red.). Trpělivost je schopnost unést, že se věci nedějí tak rychle, jak bych si přál, nebo že se možná dějí úplně jinak, než bych si přál. Ale já stále zůstávám jako ten, kdo má naději, že Bohu můj život ani život světa nevypadnou z rukou.

Co je to naděje?

Naděje je lidské rozhodnutí, které ale v zásadě žije z daru od Pána Boha. Je to postoj, který je opakem zoufalství, opakem vzteku, opakem strachu. Pro nás křesťany má svůj ideologický základ v úžasném tajemství Kristova zmrtvýchvstání.

Není ale katolická církev spíš společenstvím nebo institucí, která některým lidem naději bere? Někomu tradičně naladěnému třeba naději, že bude zachován pořádek světa, na který byl zvyklý a který je podle něj správný?

Církev postupně ty tradiční věci mění. Nebo naopak někomu progresivněji naladěnému bere naději, že se některé nespravedlivé věci změní? Třeba že lidé s homosexuální orientací budou moci žít s tím, koho mají rádi? Zdá se mi, že církev umí o naději mluvit, ale ve skutečnosti ji někdy spíš bere.

To je samozřejmě zásadní otázka. Víra je o vztahu k Ježíši a skutečně naděje nemůže zklamat. Ale my žijeme v církvi a ta církev nás buď povzbuzuje, nebo nás může taky zatěžovat a ubíjet.

Platí to také opačně. Já mohu být přínosem a povzbuzením pro druhé a vlévat jim naději, nebo je mohu zatěžovat. Myslím, že Svatý rok je o sebereflexi i v tomto ohledu.

Jestli jsme skutečně církev, jestli nejsme spíš zaměření na okrajová témata, jestli druhé neobtěžujeme propojováním politiky a křesťanství, jestli jim křesťanství a církev nekarikujeme všelijakými mocenskými zájmy, snahou propojovat stát a církev. Církev a Boží království není ze světa. Je sice v něm, ale není ze světa.

Církev tady není proto, aby někde lobovala, s někým se spojovala. Církev má prostě žít evangelium. To znamená dívat se s láskou na všechny a vědět, že lidi s různě pohnutou biografií a složitým příběhem patřili speciálním, privilegovaným způsobem k Ježíši. To pro něj bylo naprosto charakteristické.

Ježíš měl jednak vertikální spojení s Otcem a jednak horizontální spojení s lidmi, to byla jeho pomoc a blízkost těm, kdo jsou na okraji. Církev by měla podporovat a doprovázet všechny lidi, kteří jsou nějakým způsobem diskriminovaní, mají to náročné, hledají se.

Nikoho z nich by církev neměla odsuzovat. I v bule Spes non confundit zaznívá papežovo „Tutti“, tedy „Všichni“.  Všichni patří do církve jako Boží děti a máme nést břemena jedni druhých.

Ještě zůstaňme u naděje. Kde ji mají brát lidé, kteří jsou třeba v existenčních potížích, ekonomických potížích, mají pocit, že nezajistí ani základní potřeby? Dá se vůbec najít v takové chvíli naděje?

Rozumím, ona do nemalé míry stále platí Maslowova hierarchie potřeb (tzv. Maslowova pyramida potřeb – koncept amerického psychologa Abrahama Harolda Maslowa, podle kterého člověk musí nejdřív uspokojit základní potřeby jako je potřeba vody, jídla, spánku, vylučování nebo rozmnožování, než začne pociťovat potřeby jako jistota a bezpečí, po nich potřeby přátelství, vztahů, nebo uznání, pozn. red.).

Ve chvíli, kdy člověk není schopen zaplatit složenky, tak se radost a naděje hledá těžko. Jsou ale mnozí, kteří velmi statečně v nevyhovujících vztahových a ekonomických podmínkách z víry a z naděje skutečně žijí.

Tohle papež říká krásně v bule Spes non confundit: Církev má být blízko chudým, má být blízko starým, má být blízko dětem. Já učím na univerzitě a musím potvrdit, že mladí lidé mají spoustu problémů, úzkosti, deprese, panické stavy, beznaděje, závislosti všeho možného druhu.

Proto nás papež František vybízí, ať potkáváme lidi a jsme jim znamením naděje. To podle mě znamená nabídnout lidskou blízkost, komunikovat, naslouchat. To není nějaké poučné vyprávění nebo přednášení.

Být znamením naděje znamená rozpoznat znamení času, a to v našem případě znamená přiblížit se k lidem, kteří trpí, kteří tápou. A to se samozřejmě nedělá nějakým církevním triumfalismem a poučováním, ale prostě lidskou blízkostí a Kristovou uzdravující mocí.

Existuje způsob, jak sám v sobě vykřesat naději? Nebo jsou chvíle, kdy to prostě nejde a je potřeba, aby přišel někdo zvenku?

Moc pomůže, když člověk není sám. To největší bohatství jsou dobré lidské vztahy, platí to stále a bude to platit vždycky. Říkají to psychologové a psychoanalytici, že lidem nechybí rozkoš, potěšení, vzrušení a zábava. To, co jim chybí, jsou kvalitní, spolehlivé lidské vztahy.

A my křesťané máme šanci budovat vztahy nejenom ze svých sil, ale taky s pomocí Boží. Když člověk ví, co je modlitba, tak tím získává zmiňovanou sebereflexi, ale také sílu od Pána Boha dát těm druhým šanci. A zkusit třeba vykřesat plamínek nějaké náklonnosti nebo tolerance tam, kde už se zdá, že zhasnul.

Moc pomáhá, pokud v životě nejsme sami. Protože každý z nás různě kolísá, někdy je líp, někdy hůř. A není nad to, když se na vás někdo opravdu se zájmem podívá, upřímně se usměje, víte, že se za vás modlí. Tak to potom všechno urychluje. Ty ozdravné procesy, tu schopnost zase v sobě najít nějakou sílu.

Motto Svatého roku zní Poutníci naděje. Pokud chci být poutníkem naděje, co to znamená? Jak se jím stát?

Být poutníkem znamená být v pohybu, pohybovat se z bodu A do bodu B, mít cíle, držet v ruce kompas a vědět, kde jsem a kam jdu. Neřešit zbytečnosti, nedívat se špatným směrem a nenechat se fascinovat něčím, co mě jen oslabuje a co je okrajové.

Mít správný směr, jít a těšit se z toho, že na té cestě nejsem sám. Naše doba je plná roztříštěností, rozdělení. Je tu spousta sil, mezi nimi třeba i ruská dezinformační kampaň, které nás jako společnost i jako křesťany chtějí mezi sebou rozdělit.

Myslím, že Svatý rok by měl být právě rokem narůstající důvěry, o tom papež mluví v úplném závěru své buly, a rokem spolupráce. Prožívat ji jako církev, která je jednotou v různosti. To, co nás spojuje a za čím kráčíme, je naděje.

Ilustračné foto – Peter Kremský