Menu
Ak chcete dostávať pravidelné informácie o nových článkoch, knihách alebo o inom obsahu z nášho portálu, prihláste sa na odber našich newsletterov.
Být blízko smrti, ale nezoufat. To je úkolem Anny Krutské, zdravotní sestry z organizace Cesta domů, která nabízí domácí hospicovou péči. V klidné pražské kavárně Liberál se scházíme několik dnů před Vánoci. Otevřeně popisuje, jak už dvacet let chodí jako zdravotní sestra do domácností lidí, kterým zbývají poslední dny nebo týdny života, a pomáhá jim a jejich rodinám s nutnou péčí. A často si s nimi prý prostě jen povídá.
Přiznává, že ji na práci nejvíc baví právě lidé, se kterými se setkává. „Fascinuje mě, co jsou ochotní dělat pro své blízké. Dává mi to naději, že to se společností není tak špatné. Kdybych tohle nezažívala a jen sledovala zprávy v televizi, řeknu si, že to můžeme zabalit,“ směje se. Překvapuje mě, že naději, o které s ní dnes chci mluvit, poprvé zmiňuje jako něco, co od svých pacientů sama čerpá. Čekal bych to naopak.
Naděje je nejen klíčovým vánočním tématem, ale pro věřící římskokatolíky také ústředním motivem příštího kalendářního roku. Papež František totiž pro rok 2025, který římskokatolická církev slaví jako tzv. Svatý rok, vybral motto Poutníci naděje.
Se záměrem takové poutníky najít a prozkoumat, co pro ně naděje znamená, kde ji brát a jak dávat, jsme v redakci nm.sk začali v druhé polovině prosince pátrat napříč Slovenskem a Českem. A narazili jsme třeba i na Annu Krutskou.
Směje se, když se ptám, jestli má přinášení naděje v popisu práce. „V pracovní smlouvě to samozřejmě nemám, ale myslím, že to je náplní mojí práce. Prostě s těmi lidmi jsem. Pomáhám jim sice jako zdravotní sestra, ale chci tam být hlavně jako člověk. A tím bytím jim přinášet naději.“
Tu si Anna Krutská definuje jako vztažení se k nějaké hodnotě: „Naděje je podle mě most, který překlenuje nejistoty a trable ve světě, má schopnost proměny.“
To Veronika Kimmer, předsedkyně správní rady Nadace sester Boromejek, naději vnímá jako očekávání něčeho pozitivního: „Myslím, že člověk, který má naději a víru, tak ať už se dostane v životě do jakékoliv situace, tak ji zvládne, protože ví, že existuje možné řešení. A když sám takhle nepřemýšlí, je potřeba, aby byli lidé a organizace, kde naději a oporu najde.“
Právě Nadace sester Boromejek, kterou Veronika Kimmer vede, nabízí takovou oporu nemocným, trpícím a umírajícím, lidem na okraji společnosti nebo dětem. Kimmer popisuje programy, které v poslední době připravili třeba právě pro děti, a to nejen ty české.
Naposledy tak třeba sbírali maňásky (loutky, které je možné nasadit na ruku a tou je ovládat) pro děti v Turecku a Sýrii, kde v roce 2023 proběhlo silné zemětřesení. Maňásci jsou totiž podle Kimmer ověřenou pomůckou pro psychoterapeutickou práci s dětmi. A ta jim může naději vracet.
Do beznaděje se v poslední době především na severní Moravě dostali také lidé, kterým se domovy prohnala povodeň, a buď je závažně poškodila nebo úplně zničila. I těm se Nadace sester Boromejek věnuje a aby získali naději, že zase bude dobře, je podle Kimmer zásadní s nimi situaci prožít se vším, tedy i s bolestí a negativními emocemi.
S bolestí a negativními emocemi se setkává i Radka Liebezeitová. Pracuje jako koordinátorka týmu prevence v organizaci Linka bezpečí, která nabízí bezplatnou telefonní linku, chat nebo e-mailovou komunikaci dětem a mladým lidem, kteří se dostanou do těžké životní situace nebo řeší problémy, se kterými si neví rady. A na Lince bezpečí mohou získat naději, že jejich situace má řešení.
Liebezeitová má na starost především preventivní programy a na rozdíl od Anny Krutské nebo Veroniky Kimmer tak řeší hlavně to, jak se do beznadějné situace vůbec nedostat. Má ale zkušenosti i z přímé práce s volajícími dětmi, u telefonu před osmi lety na Lince bezpečí začínala.
Nad sklenicí vody v sídle Linky bezpečí v pražských Bohnicích mi popisuje, že vedle dostatečného spánku, pohybu, vyváženého času na práci (v případě dětí učení) a zábavu, jsou zásadní také vztahy. „Nemusí být perfektní, ale dítě se musí cítit bezpečně, aby si mělo jít ke komu pro pomoc. A když nikoho takového nemá, jsme tu my.
Je to jako cibule, kdy nejprve děti jdou s problémem k nejbližším, tj. k rodině a k přátelům, potom třeba k učitelům, ale když nikam z toho nemohou nebo pomoc nepřichází, jsou tu organizace, jako třeba Linka bezpečí, kam se mohou obrátit. To jsou ty vrchní vrstvy cibule.“
Podle Liebezeitové potom volající nebo píšící děti často potřebují jen vyslechnout, řešení jsou schopní najít i sami, pokud je někdo poslouchá, respektuje vše, co řeknou, a zajímá se. A tak pro ně představuje naději už sama Linka bezpečí. Pokud by nedoufaly, že jim tu pomohou, pravděpodobně by se vůbec neozvaly.
Na příkladu tří poutnic naděje, Anny Krutské, Veroniky Kimmer i Radky Liebezeitové, je možné pozorovat zapálení pro druhé, schopnost s nimi jen tak být, naslouchat, prožívat s nimi bez zlehčování jejich emoce a být otevřeni jejich pohledům a názorům. Zdá se to jako jednoduchý návod. Tak proč ho o Vánocích nevyzkoušet?
Foto – archív autora
Teší nás, že ste tu. Ak chcete dostávať pravidelné informácie o nových článkoch, knihách alebo o inom obsahu z nášho portálu, prihláste sa na odber našich newsletterov.
